30. Kapitola

24. září 2012 v 20:36 | Niks |  The Vampire Diaries - Never and Forever
*Z pohledu Ivy*
"Jak tady můžete jenom tak sedět a čekat, než tam shnije?!"


Křičel na nás Damon. A křičel hodně. Stál před náma a divoce gestikuloval. Byl v přesně v té své náladě, kdy je schopnž rozbít všechno co se mu postaví do cesty. Všichni přítomní jsme si mezi sebou vyměňovali ustarané pohledy. Tedy já, Stefan a Rebecca, která je k mému překvapení zpátky ve městě. Nechápu, proč tak riskuje. A pak je tu Elena, která se jen arogantně a snezájmem usmívá. Poslední dobou takhle vypadá pořád, je to skoro až děsivé.
"Musíme něco udělat!" Rozčiloval se pořád Damon. Nemohl přenést přes srdce, že Klaus se zachoval tak jako vždycky, a nechal rodinu na posledním místě. Ne, že by mě to překvapilo. Pro Caroline by byl schopen obětovat i sebe. To možná přeháním ale.. Caroline byla v téhle situaci jasná volba. V kterékoli situaci by byla. Damon byl zoufalý.. a já taky. Nikdo se pro Fay nechtěl vydat. Všichni se báli. Nedivím se jim. Ale s Damonem souhlasím. Nemůžeme tam Fay jen tak nechat a o nic se nepokusit. Ačkoli bych jí většinou nejradši zabila, pořád.. pořád je to moje sestra. Pak tu je ta menší drobnost s poutem.. nehodlám být takhle napořád. Ležela jsem neschopná přejít místnost.
"Udělala by to Fay pro vás? Nemyslím si." Ozvala se Elena, která to s nadšením sledovala. Přímo se v tom vyžívala.
"Nerada to říkám, ale Fay má pravdu. Fay by se neobtěžovala." Nic jiného bych od Beccy nečekala, s Fay se neměly nikdy v lásce.
"Přesto by jsme to měli udělat." Upřely se na mě všechny oči v místnosti. Neuvědomila jsem si, že jsem svou myšlenku vyslovila nahlas.
"I kdyby, ty rozhodně nikam nejdeš. Nepřejdeš ani místnost bez toho, aby jsi utrousila pár nadávek. A myslím že to není dobrý nápad. Celkově." Řekl Stefan. Byl proti naší záchranné misi. Vytáčelo mě to. Ale ohledně mě měl pravdu. Bohužel, psychicky jsem v pohodě ale moje tělo je, dalo by se říci, rozsekané.
"Co kdyby tam byla Elena? Taky by jsi jí tam nechal?" Potom se ale zasekl, zjevně zapomněl. "Ta stará Elena. Kvůli téhle bych teda taky nikam nešel." Řekl opovrženě, ale přesto v něm byla vidět kapka citu. Zarážející bylo, že přirovnal Fay k Eleně. Nikdo jiný, kromě mě, tomu nepřikládal pozornost. Strhla se další hádka, kterou jsem nesledovala a přesto jsem věděla jak to dopadne. Všichni se kvůli tomu budou cítit špatně, ale nikdo nepohne ani brvou. Fay jim způsobila hodně bolesti. Odradila je natolik, že by to brali jako úlevu. Povzdechla jsem.
"Ztráta času. Dál si klidně v pohodě vypijte svůj čajíček o páté. Vaší pomoc nepotřebuji." Odsekl Damon a odešel čímž ukončil válku. Skoro válku. Upíří rychlostí vyšel do druhého patra. Zjevně si naplánovat svojí záchrannou misi. Sám to dokázat nemůže. Nemá žádnou šanci. A všichni to věděli. Stefan vypadal ztrápeně, ale věděl že šance na přemluvení Damona, aby tam nechodil, jsou nulové. Asi spoléhal na to, že Damon si naopak uvědomí jeho šance na úspěch. Ty jsou bohužel také nulové. Každý se pomalu vytrácel, šli si vlastní cestou. Za chvíli jsem v obýváku osaměla. Přemítali se mi v hlavě nejrůznější scénáře, ale nakonec jsem deku odhodila a přemluvila se vstát. Potom jsem se začala šinout do druhého patra. Šinout, a to doslova. Nohy jsem skoro jen tahala po zemi. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vzpřímeně stát a přenést váhu na obě nohy. Bolelo to, ale věděla jsem, že pokud nedokážu tohle, asi těžko dojdu tam. Za těch pár stovek let, už jsem něco zažila, tohle mě přece nevykolejí, utěšovala jsem se v dechu. Moje nové motto.
Byla jsem v půlce schodů, když jsem uviděla Damona, se svým odhodlaným a vražedným pohledem. Dřív než stačil vytrousit nějakou chytrou poznámku, promluvila jsem já.
"Jdu s tebou."
"Nejdeš se mnou." Odporoval mi. To jsem čekala-
"To nebyla otázka. Nehraj si na hrdinu, sám to zvládnou nemůžeš." Řekla jsem to, co mu muselo být jasné.
"To ty si tady hraješ na hrdinu. Pokud tam půjdeš takhle, zabiješ nás oba. Nemám čas se ohlížet, jestli tě náhodou nezabíjí." Byl pěkně protivný. Bohužel, v něčem měl pravdu.
"Ne, neberu jako odpověď. Musím něco udělat, nenechám jí tam!" Zvýšila jsem hlas.
"Ani já ne." Odpověděl.
"Fajn, jdu s tebou. Nemusíš se na mě ohlížet, zvládnu to. Jsem silnější než si myslíš." O dost. Jsem mnohem silnější než on. I když.. nejsem právě v té nejlepší kondici. Přes to si jsem jistá, že budu pomoc, ne přítěž. Chvíli na mě civěl, potom kývnul.

Asi o hodinu později jsme stáli před tou budovou. Hodili jsme po sobě pohledy, kterými jsme si vzájemně přáli štěstí a zvedali odvahu. Potom jsme vyšli. Cítila jsem se skoro jako bych si šla pro smrt. Jako by to už bylo předem dané. Zakázala jsem si na tohle myslet a doufat v happyend. Otevřeli jsme ohromnou bránu. Ani jsme se nesnažili být nějak tiší. Moment překvapení nemáme tak jako tak. Oba jsme tušili, kde by mohla Fay být a proto jsme se vydali hned ke kobkám. Bylo tu hrobové ticho. Až to bylo podezřelé. Každou chvíli jsem se otáčela a čekala kde na mě něco vyletí. Bez nějakého incidentu jsme se dostali i k celám. V té poslední byla právě Fay. Zatím to bylo dost snadné. Až nereálně. Fay ležela stočená do klubíčka v rohu cely a celá se třásla. Její rány byly samozřejmě stejné jako ty moje. Na ní bylo ale vidět, že i její psychika hodně utrpěla. S příchozími kroky poplašně vzhlédla, oči měla plné strachu. Takhle zranitelnou jsem jí nikdy neviděla. Damon vydechnul šokem a vrhnul se k mřížím. Menší problém. Popálily ho stejně jako předtím Stefana. Zařval a ustoupil. Já už ale předem věděla co udělám. Začala jsem sbírat všechnu sílu v sobě. Koncentrovala jsem se na ty mříže. Byly hodně silně začarované, a tak jsem začala ještě mumlat nějaké nesmysly. Po pár vteřinách mříže povolily a skoro se rozprskly. V tu chvíli už Damon seděl na zemi vedle Fay, objímal jí a utěšoval. Ob brečela a třásla se. Stála jsem tam jako opařená. Vlastně jsem sjela po zdi k zemi vyčerpáním.
"Bude to v pořádku. Všechno už bude dobré." Šeptal jí do ucha a usmíval se. "Bože, tak jsem se bál." Řekl jí. Fay se přestávala třást a opřela se o Damona. Byli fakt dokonalý. Po chvilce jí vzal do náruče a odnášel jí pryč, šeptajíc jí nějaká sladká slova na útěchu. Když jí nesl kolem mě, vděčně se na mě podívala a kývla na důkaz díku. Taky jsem kývla.
Potom zmizeli.
Vždyť jo, v pohodě, já tady klidně zůstanu. Seděla jsem tam asi dalších deset minut, než jsem se pokusila vstát a začala se belhat ven. Když jsem vyšla ven, stál tam někdo koho jsem tam čekala ze všech nejmíň. Ne, že bych někoho čekala.
"Bene?" Vyznělo to spíše jako otázka.
"Tak to není vůbec zbytečná otázka." Smál se. "Proboha, Ivy, umíš se někdy udržet z dosahu malérů?"
"Umm.. ne. Zbytečná otázka." Odpověděla jsem popravdě. Vrhla jsem se mu kolem krku. Přimáčkl si mě víc k sobě a v tu chvíli jsme myslela že se asi rozplynu. Nechápu, jak po tolika letech pro něj mohu mít nějakou slabost. Ale měla jsem, ačkoli jsem si často snažila nalhávat že ne. Přesto jsem věděla, že v tuhle chvíli bych radši objímala Matta. Nebo ne?

Předchozí část------------------------------------Následující část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi Team Ivy x Team Fay ?

Team Ivy!
Team Fay!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.